Nastoupíme do auta a zamíříme do centra. "Tak, nezajedeme koupit tu tvoji čivavu?" zeptá se mě. "Jestli můžem" odpovím. Už teď jsem se do něj zamilovala. Mám chuť mu říct, že jsem upírka, ale ještě by mě vyodil. Možná mu to někdy řeknu, ale ještě je moc brzo. Dorazíme k menšímu útulku s čivavami jménem "zlatá čivava". Zhluboka se nadechnu a zazvoním. Uslyším kroky a odemykání. "Dobrý den děti! Co to bude? Stratil se vám pes a je tady?" začne se vyptávat starší paní asi okolo 50 let. Má dlouhé šaty až na zem a na hlavě šátek. Na rukou má zahradní rukavidce umazané od hlíny. "Ne, my jsme si přišly jednu čivavu pořídit, jestli by to šlo" odpovím a usměju se. "Jistě, jistě. Ale potřebuji vaše občanky, protože neprodávám osobám mladším 18ti let" vybafne znovu. Mluví tak rychle. Podívám se na Iana a jde vidět, že jí nerozumí ani slovo jak rychle mluví. Kdyby jsem neměla tak dobrý sluch asi by mi z toho vznikla jstejná slítanina jako Ianovi. "Chce vidět naše občanky" řeknu mu a začnu tu svoji lovit v zadní kapse. Konečně ji najdu a podám jí paní. Ta se na ni chvilku dívá a pak mi ji vrátí. "To je dobré mladý muži, aspoň jedna osoba musí být starší osmnácti let" řekne paní už trochu pomaleji. "Já jsem tetička Sel. A vy se jak menujete? A pojďte prosím dovnitř, ukážu vám malé čivavy ano?" říká Sel už zase rychle. "Já se jmenuji Ariana a tohle je můj kamarád Ian" odpovím a vejdu do dveří za Sel. Ian mě následuje a Sel nás zavede na dvorek. Běhají tam maličké čivavky. "Tak jakou by jste chtěly? Dlouhosrstou, kluka nebo holku?" ptá se tetička Sel. "Levnou, očkovanou, pojmenovanou, s papíry, prvorozenou?" pokračuje Sel. Podívá se na nás a jde vidt, že jsme z toho zmatení. "Pojďte dovnitř, dám vám dotazník a podle toho vám najdeme tu správnou čivavu. Vemte si ho domů a zítra, nebo kdy budete mít čas mi ho doneste ano milánkové?" řeken tetička a podá mi papír. Pak nás vyšoupne ze dveří, rozloučí se s námi a my si vlezeme do auta. "Tak kam to bude teď?" zeptá se mě Ian a nastartuje. "Do obchodního centra prosím" odpovím a zasměju se. "Jak si její veličenstvo přeje" odpoví a rozjedeme se. Celou cestu, která trvá asi tak 5 minut mlčíme. Ian ladně zaparkuje na plné parkoviště, kusek od vchodu.
O HODINU POZDĚJI:
Znaveně vypochodujeme z nákupního centra a hodím tašky na zadní sedadlo a plácnu sebou vedle Iana. "To bylo strašný!" vysouká ze sebe. Nakoupial jsem si snad 2000 věcí. Několik párů bot, oblečení, make up, doplňky a pod. Dojedeme domů a Ian vypne motor. "Já jdu spát. Kdyby jsi něco potřebovala, někam si to napiš a ráno mi to přečti" řekne a zamkne auto. Já si jdu zatím vybalit věi a sednu si do obývacího pokoje k dotázníku. "Pane bože!" vysoukám ze sebe.
2025 ©