Pondělí 30. prosince
Já vím dlouho jsem tu nepsala. Nedělo se nic zajímavého. Zítra je můj první den v nové škole. A teď něco o upírech. Upíři jsou krásní, rychlí silní, studení a nemusí spát ani dýchat. Mají hypnotické schopnosti, které omámí jejich kořist aby se z ní mohl upír napít. Člověk se promění v upíra jen tehdy, když se smísí upíří a lidská krev. Když se člověka napijete moc, může mu být pár dní blbě. Když se ho napijete trochu, tak jenom na chvíli omdlí. Dnes bude můj první lov. Budu muset nalovit pro sebe a pak ještě zítra ráno do školy jako "svačinku", ještě nevím kde ji budu jíst, protože nemůžu před normálními lidmi. Asi budu muset na záchodě.
Taky budu muset lovit někde dál než ve městě kde teď jsem. Na lov si beru džíny a mikinu. Podle teploty musí být venku dost zima, protože jsem upírka tak si to teď nemůžu ověřit. Již jdeme s Richardem na lov. Richard se od mé proměny zapřísahal jen pro zvířecí krev. Sice není určitě tak dobrá jako lidská, ale nechci lovit sama. Možná zítra ráno půjdu na lidskou krev. Ale výhoda zvířecí krve je, že je můžu vysát do kapky krve. Tak jdeme. Protože jsem mimořádně rychlá všechno můžu zapisovat extrémně rychle a tak stihnu napsat nejmenší detail. Proto možná budou krátké věty, protože budou časově od sebe. Ozvu se hned jakmile budeme v lese.
*Už jsme v lese. Rozhlédnu se kolem a zaposlouchám se. Myslím, že nebyl nejlepeší nápad brát si na lov deník. Asi to všechno napíšu hned po lovu. Mám nekonečnou paměť a tak se nebojte, že něco vynechám.
Když jsem zaklapla deník, rozkázal mi Richard abych se zaposlouchala a skusila své vidění. Přišla jsem na to, že když nechci slyšet ostatní myšlenky, tak se na to nemusím soustředit a tak nemusím všechno vědět. Tak jsem se tedy zaposlouchala. Téměř okamžitě jsem uviděla vidění. Viděla jsem sebe se zavřenými oči, pak se obraz ode mě začal oddalovat. Asi o 100 metrů se objevila obrovská puma. Seděla na kameni a číhala na kořist. Otevřela jsem oči a ukázala směrem kde jsem viděla pumu. Pokynu Richardovi, aby běžel zamnou. Vystartovala jsem směrem k pumě. Když jsem byla skoro u ní spomalila jsem a chovala se za kámen kus od pumy. Počkala jsem na správnou příležitost. Pak jsem se vrhla na pumu. Začala jsem z ní sát tak hltavě, že jsem nic nenechala Richardovi. Po bradě mi stekl praminek krve. Richardovi se rozšířily panenky a zadíval se na potůček krve. Pak zavřel oči a dal si ruce na spánky.
Pak mě poslal domů a šel lovit sám. Poznala jsem v tu chvíli, kdy mi stekla ta krev po bradě, že by se po mě nejradši vrhl. Nemám v sobě sice žádnou krev, ale nevím co by mi udělal. Přišla jsem na to, že když si něco zlomím, trvá to chvíli, než se to znovu zahojí.
Pokračování příště.
2025 ©